Každý člověk touží žít, nechce zemřít a v nebezpečí volá po záchraně. V tom jsme si všichni podobní. Věřícímu ale nejde jen o sebezáchovu, jde mu i o Boží slávu. Vždyť právě tak volá žalmista. Chce být zachráněn a dát za to kredit milosrdnému a mocnému Bohu. Jaké je naše volání uprostřed utrpení? Končí pouze u nás, přestože je ve víře? Nebo jde dál? Protože právě to jsou chvíle, kdy lidé kolem nás mohou vidět, že Bůh je živý a skutečně zachraňuje. Jaká škoda, když se modlíme za uzdravení či pomoc a jsme vyslyšeni, ale zůstane to jen u nás. Jaká milost, když jsme vyslyšeni a můžeme to dosvědčit lidem kolem nás. Mohou se nám vysmát, mohou před tím zavřít oči, ale také mohou uvěřit, že je tu něco víc, co nelze jen tak smést ze stolu. Naše záchrana není jen pro nás, má ukazovat k Zachránci.
Pane, prosím, ať vidím ty, kdo potřebují slyšet o tvé věrnosti a moci v mém životě!