Každý den se v důvěře obracíme na lidi, s kterými jsme v rodině, nebo v práci či jinde. Jsme jeden na druhého odkázáni, kromě jiného i proto, že existuje dělba práce a rozložení odpovědnosti. Důvěřujeme odborníkům, úředníkům, zmocněným osobám, kazatelům, biskupům atd. Potud je to v pořádku, tak to Pán Bůh zamýšlel už na počátku. Doporučení, abychom se nespoléhali na urozené nebo prosté, se týká dějinných zkušeností, že lidem nebylo dobře, když založili svou životní naději na lidech. Naše tělesná schránka se nakonec vrátí do země jako prach (Gn 3,19) a tím všechno pozemské končí. Proti falešné naději v poslední význam pozemského života staví Písmo naději žalmistovu, Petrovu i apoštolů, která se dívá k Bohu, jako k tomu, který vzkřísil Pána Ježíše a vzkřísí - ba již vzkřísil i nás - k věčnému životu (Ef 2,6)!
J 6,(60-62)63-69 * 2S 19,9b-41