V prorocké řeči je vzpomínka na časy minulé, na časy, v nichž, i když bylo někdy úzko, bylo široké Boží srdce. Srdce, v němž vždy bylo místo pro pláč s plačícími. Ve vzpomínce jsou i dost široká Boží ramena, jež unesla ty, kteří už sami nemohou. Jsou tam i poslové, dobří andělé, kteří podávají ruce k záchraně. Jakými vzpomínkami na dny minulé zahrneme svoji vlastní duši? Budeme naříkat a sténat, jak se nám nedaří a že život je pes, budeme naříkat, že na nás Bůh zapomněl? My smíme navzdory okolnostem vzpomínat, že každým naším soužením byl on sám sužován na kříži. I když bloudíme, ztraceni v bolesti či hříchu, on nás nalézá po všechny dny.
Kriste, já chci vzpomínat na tvou milost a lásku, ne na svou nouzi a hřích.