Tato slova chvály nezazněla z úst Davida ani Daniela, ale samotného babylónského krále Nebúkadnesara. Před několika lety zpíval jinou písničku. Oslavoval svoji slávu, moc a sílu. Jenže pak prošel tvrdou školou. Sedm let jej Bůh vychovával, byl vyhnán pryč od lidí a bydlel s polní zvěří. Když uplynulo těch sedm let, pozdvihl oči k nebi a z jeho nitra vytryskl chvalozpěv na oslavu Boha; už neoslavoval sebe, ale dobrořečil Věčně živému a chválil ho. Není to tak někdy i s námi? Jsme v pokušení budovat a oslavovat to svoje království a přitom zapomínáme, že jsme zcela závislí na Bohu. A tak Bůh někdy dopustí, aby ta naše království padala, abychom si uvědomili, že je tu pouze jedno království, které přetrvá do věčnosti.
Bože, Otče náš, nauč nás žít v neustálé pokoře a vědomí, že jen ty jsi svrchovaným Pánem a my jsme jen prach, ale zároveň že skrze víru v Ježíše Krista jsme i tvé milované královské děti.