Křesťanská víra vyniká tím, že nám nikdy nenamlouvá, co bychom tak rádi slyšeli. Třeba to, že už všechno víme a všemu rozumíme. Nevíme a nerozumíme. Naše moudrost a myšlenky jsou tak omezené! Kde je tedy naše dospělost, náš vzestup? O co opíráme svou pýchu a přesvědčení, že můžeme poučovat, co je správné? Víra nám pýchu a povznesenost bere a to je dobře. Před Bohem jsme my všichni v myšlení a znalostech jen nerozumné děti. To však není ostuda a prohra. Je to naopak trvalá Boží výzva, abychom se celý život učili opravovat své názory, uznávat své chyby, otevírat se novým věcem, a ne sveřepě obhajovat, co jsme jednou prohlásili za správné. Každé životní období našeho života je v něčem omezené a nedokonalé, ale současně i krásné a nadějné. Dětství i dospělost. Mládí i stáří. Právě proto se všichni navzájem potřebujeme a nejvíc potřebujeme Nejvyššího. Můžeme si toho navzájem tolik dát. Lásku, úctu, zkušenosti, bezpečí, nové nápady, radost i naději.
Děkujeme ti, náš Stvořiteli, za vše, čemu jsi vdechl život, děkujeme ti, že život chráníš a žehnáš mu. Ty znáš všechna tajemství, věříme, že běh všech věcí je ve tvých rukou. Amen.