Když před námi prorok maluje tu krásnou vizi, jako by se na chvíli zastavil čas: Bůh stvoří nová nebesa a novou zemi, nový Jeruzalém. V něm se bude jeho lid radovat a veselit, pláč a nářky tu neuslyšíme. Soužení, zrady a bolestné ztráty zůstanou minulostí a Bůh nebude tu minulost připomínat ani sobě, ani nám. Bude zapomenuta, odpuštěna, rány zahojeny. Lidé si nebudou vzájemně podrážet nohy, ale naopak přát jeden druhému to nejlepší. Budou doufat v Boha a žít k jeho oslavě. - Jak by se nad takovým Jeruzalémem neradoval i sám Hospodin!
Konec snění. Jsme zpátky na zemi a kolem nás je zase vše při starém. Hádky, nepoctivost, závist, nesnášenlivost, násilí, utrpení. K čemu je ta vize nového světa vlastně dobrá, když realita zůstává stále stejně bezútěšná? - Jako křesťané máme do tohoto světa vnášet světlo. Být jeho solí. To bychom však sotva dokázali, kdybychom před sebou neměli naději na jeho obnovu. A také svědectví, že to nové stvoření už začalo. Nenápadně, ale jistě.
Nebeský Otče, věříme, že v tvém Synu je počátek nového, spravedlivého světa. Posiluj v nás, prosíme, tuto víru. Amen.