Věštec Bileám ohlašuje namísto podplaceného prokletí Izraelcům požehnání. Pohanský král zuří, nechápe, jak si to může dovolit, a začne si s věštcem vyjasňovat pozice. Král: „Pojď a zatrať mi je!“ Věštec: „Udělám, co mluvil Hospodin. Bůh není člověk, aby lhal, ani lidský syn, aby litoval. Jeho slovo platí.“
A co my? Čteme ten příběh o moábském králi, který si myslí, že penězi, duchovní mocí, silou se dá Boží slovo změnit, použít k vlastnímu účelu. A čteme ten příběh o věštci, kterému se nechtělo říkat a dělat, k čemu ho Bůh poslal, ale nakonec to udělal. Vedla k tomu dlouhá cesta, jejímž výsledkem bylo požehnání.
Hospodine, chceme se spoléhat na tvé slovo a vzít vážně, že dodržíš, co říkáš, ať slyšíme o naději, nebo varuješ – vždyť to spolu tak často souvisí.