Když se Eva vdávala, přinesla jí stará paní ze sousedství velkou kytici růží a řekla, že je to za to, jak jí před patnácti lety pomohla. Eva se na to nepamatovala, vždyť jí tehdy bylo pět let. Sousedka jí tedy vyprávěla, jak tenkrát prožívala velkou bolest, když jí zemřel blízký člověk. Různí lidé se jí pokoušeli mnoha slovy potěšit. Ale žádná slova nepomáhala. Tu za ní přiběhla malá holčička ze sousedství, viděla, že má oči plné slz, sedla si vedle ní na schody a plakala spolu s ní. A to bylo něco, co v tu chvíli zmírnilo její žal. Kéž i my dokážeme plakat s plačícími, místo mnoha dobře míněných slov, která ve chvílích hluboké bolesti znějí mnohdy tak hluše.
Sk 6,1-7 * Jb 4,1-21 nebo Tóbiáš 2,19 - 3,6