Ve světovém kulturním dědictví se mluví o sedmi divech světa. Jde o monumentální lidské výtvory, které budí obdiv a úžas. Je skutečně podivuhodné, jak velkých věcí je člověk schopen. Ale když čtu biblická svědectví, jímá mě až závrať nad "pouhými" dvěma divy, které nemají v celé naší historii obdoby.
Především je to Boží trpělivost a dlouhoshovívající milost. Kolik špíny a bídy člověka dusí. A Hospodin pokaždé znovu natahuje svoji ruku, aby tu nečistotu odstranil. Svatý Bůh neváhá, zachraňuje, i když se má brodit v nečistotě!
Dalším divem je, že hříšníka vede k pokání. Zcela běžné je svou špínu popírat nebo zastírat. Když je hříšník schopen zahlédnout z perspektivy Božího království svůj stav, nehledat vinu jinde a vstoupit do očistného procesu - není nic úžasnějšího pod sluncem.
Prorokova litanie na adresu Jeruzaléma v šestnácté kapitole se nečte dobře. Na jedné straně slyšíme, jak se Bůh ujímá svého poníženého, hřešícího lidu, a na druhé straně vidíme, jak k těmto projevům lásky a milosti zaujímá vyvolený lid lehkovážný postoj.
V těchto souvislostech až vyráží dech, jak velká je Boží trpělivost. A to nejen s "jeruzalémskou dcerou". Ale i s lidem nové smlouvy a se mnou.
Svatý Bože, není v lidských možnostech vyjádřit ti dík a vděčnost za tvoje jednání. Znovu a znovu si uvědomujeme svou odkázanost na tebe. Děkujeme za čas, který nám dopřáváš, abychom mohli nahlédnout svou situaci a řešit ji. Amen.