Nejméně pohrdá ten, kdo by měl největší důvod, totiž Bůh. Všichni, ale opravdu všichni, jsou slabší než on, omezení svou přirozeností, chybující a ve srovnání s ním morálně na velmi nízké úrovni. Dokonce i andělé, o lidech raději ani nemluvit. A přesto, on nepohrdá. Někdy se zlobí, často vyčítá a je zklamán, někdy je mu z nás velmi smutno. A stále znovu se slitovává a odpouští. Nedívá se ani na největší hříšníky s tou odpornou přezíravostí, ve které si my lidé tak často libujeme. Že bychom si tím hojili své pocity méněcennosti?
Ve skutečnosti platí, že pohrdáním v sobě člověk zapírá Boží obraz. Je mnoho lidí, kteří jsou v něčem horší či slabší než já. Ale i mezi stvořenými bytostmi jsou mnohé, které se na mě mohou dívat svrchu. A tady nastupuje zlaté pravidlo: Nečiň jiným, čemu bys nechtěl být sám vystaven. Nenadrob si ostudu o Posledním dnu, před všemi anděly a vyvolenými.
Děkuji ti, Pane, za tvou něhu a trpělivost! Kéž jsem jako ty! Amen.