Nejhorším trestem pro mne bylo, když se maminka zlobila a přestala se mnou mluvit. Raději bych byla dostala pohlavek. Ale zůstat bez odezvy, to bylo nesnesitelné. Obecně vzato, potřebujeme odpověď, potřebujeme vztah. Ztrácí-li člověk vztah, křiví se jeho osobnost. Proto i lidé k Bohu lhostejní nebo zatvrzelí jej volají, ocitnou-li se v nouzi samoty, nemoci nebo hrozby smrti. Volají a chtějí jeho odpověď.
Eliášovi tedy možná rozumíme, když prosí o Boží odpověď. Ale jeho prosba se obvyklým modlitbám přece jen vymyká. Nejde mu o vlastní prestiž v "soutěži" s Baalovými proroky. Vůbec mu v dané situaci nejde o sebe, ale o ustrašený Boží lid. Úpěnlivě volá a zápasí kvůli Izraeli, který je ohrožen pohanstvím a ztrátou vztahu k Hospodinu. Vidí, jak se vzdalují, a je to pro něj nesnesitelné.
Totéž slyšíme i z Pavlova dopisu: "Nepřestáváme za vás prosit..." A tak mne napadá, jak je to s našimi modlitbami a přímluvami za druhé. Je to nějaká letmá zmínka na pozadí našich potřeb, anebo úpěnlivý a trvalý zápas za národ, církev, rodinu?
Pane, odpusť, jestli jsme až dosud škemrali o osobní prospěch a všichni, které do svého života dostáváme, zůstávali na druhé koleji. Nauč nás vztah s tebou rozšiřovat i na naše bližní. Jako učedníci voláme: Nauč nás modlit se. Amen.