Řekne-li se „poušť“, očekává člověk množství písku, málo vody, velké teplo, pouze pár oáz. Kdežto poušť egyptská je samý kámen, velice tvrdá půda a nekonečná dálka. Cesta touto pouští byla nejenom cestou ku svobodě fyzické, ale i ku svobodě duchovní. Izraelský lid prožíval hlubokou skepsi, dokonce Mojžíšovi říkají: „Měli jsme zemřít v Egyptě u plných mís masa.“ I my někdy jdeme pouští lidských vztahů, prázdnoty bytí bez Hospodina. On nám však dá manu z nebe, pokud o ni budeme prosit. Je tedy nutno v čase naší pouště prosit Boha, abychom našli smysl bytí. Odpočinutí však a vyjití z pouště má člověk také ve svých rukách. Musí na sebe vzít jho druhých, a pak obdrží smysl svého bytí.
Bože, dej, abychom pouze nebloudili pouští, ale abychom také jedni druhých břemena nesli.