Co je nazváno jménem, to má svou individuální existenci. Když Bůh na počátku věků tvoří vše živé, nechává člověka, aby stvoření pojmenoval. Stejně přijímáme i my při křtu jméno křestní – tedy křesťanské jméno. Ve jménu jako by se skrývalo to, kým skutečně jsme. Boží slovo nám zvěstuje, že Bůh nás zná jménem, jeho vztah k nám je osobní. Hledí na každého z nás, jako my hledíme na své blízké. „Nezříkej se nás,“ volá prorok, ale možná by bylo lepší říci to naopak: „Dej, Bože, abychom se my nezříkali tebe.“ Boží věrnost k těm, které zná jménem, je totiž neochvějná.
Všemohoucí Bože, oslovuj nás jménem, volej nás, každého osobně, k obrácení a buď nám nablízku.