Čas si s námi podivně hraje. Chvilku se tváří jako svěže zelený strom s červenými jablíčky, na kterých ulpěly kapky rosy zářící v paprscích vycházejícího slunce. A stačí chvilka, a čas je jako stará rozervaná pavučina mezi uschlými větvemi téhož stromu. Paprsky zapadajícího slunce již neodráží, protože kapky životodárné rosy neudrží. A najednou si uvědomujeme, že jsme zapomněli na svého Boha. Mnoho věcí mělo přednost: zaměstnání, zábava a další šťavnatá jablíčka. A teď voláme: „Vrať se!“ Bůh se ale nemůže vrátit, protože nikdy neodešel. Je tu stále a volá: „Vraťte se, synové člověka!“
Hospodine, Bože náš, kajícně se k tobě vracíme, odpusť nám naši předchozí slabost, abychom se mohli radovat.